Po roce 1989 zmizel z hradu bezmocný Gustav Husák a skoro na den dvouletého výročí převratu zemřel. O těchto dvou letech se toho moc neví. Přitom v té době k němu mohl jakýkoli novinář zajet a zeptat se ho na to, proč dělal věci, které dělal, příp. jak to hodnotí dnes. Nestalo se tak.
Když jsem včera viděl o něm dokument, který běžel nedávno na ČT2, bylo to samé klišé, patos a hospodské řeči bývalých spolustraníků. Tak jako ostatní lidé, i on měl své klady i zápory a je škoda, že první reflexe proběhla teprve před 3 lety na Slovensku (divadelní představení). Zajímavé, že ukázat Tisa i Husáka v jiném světle umí Slováci nebo o svých Poláci, ale Češi si na podobné reflexe zjevů typu Gottwalda, Zápotockého, Beneše nebo Svobody netroufli dodnes. Stále vítězí dnešní dobové klišé, a přitom do něj většina věci nezapadá (vraždy Benešových oponentů již před rokem 1948 - Václav Majer, kauza gen. Lev Prchala a další, popularita Gottwalda v roce 1946, hodný Zápotocký podepsal více trestů smrti než Gottwald, Svoboda jako "skrytý" komunista po válce, jeho pád a vzestup). Jediný pokus byl snad seriál pořadů Portréty na ČR6 (http://www.rozhlas.cz/radionaprani/archiv?p_po=1976&p_pattern=&p_gt=1 ).
Dodnes přitom žije Jakeš, Biľak nebo Štrougal, které si většina z nás ještě pamatuje a kteří se se svou minulostí nějak naučili žít, ale přitom (pravděpodobně) nesouhlasí s většinovým chápaním jejich tehdejší role. Proč jim nedat prostor v nějakém dokumentu? Jejich vyprávění (i při jakékoliv sebepokroucenosti, kterou trpíme nakonec všichni) bude vypovídat nejen o nich ale i o nás.
